Co všechno dnes „inteligentně“ sleduje pohyb a aktivitu lidí?
Pojem „inteligentní síť“ zní technicky, ale ve skutečnosti popisuje něco docela jednoduchého: propojení mnoha malých senzorů, které samostatně nedávají velký smysl, ale společně tvoří obraz o tom, co se v prostoru děje. Nejde o jednu velkou centrální kameru, ale o desítky drobných zařízení, která si mezi sebou vyměňují údaje. Typický senzor umí jen jedno – spočítat, kolik lidí prošlo, změřit teplotu, zaznamenat hluk. Teprve dohromady dokáží tato zařízení popsat, kde se ve městě lidé shromažďují, kdy je v kanceláři nejvíce plno nebo jak intenzivní je provoz v konkrétní ulici.
Ve veřejném prostoru. Nejviditelnějším příkladem jsou chytrá pouliční osvětlení. Praha spustila v roce 2019 pilotní projekt v Karlíně, kde nové lampy tvoří základ městské senzorové sítě – měří kvalitu ovzduší, hluk, obsazenost parkovacích míst a v některých místech i pohyb chodců. Podobný ekosystém buduje Brno prostřednictvím Technických sítí Brno, které provozují otevřený portál data.brno.cz s naměřenými údaji o dopravě i prostředí. Vedle lamp fungují ve městech samostatné sloupkové čítače na cyklostezkách, tepelné čítače u přechodů, čidla obsazenosti parkovišť a měřicí stanice ovzduší. V polských Katowicích spravuje město veřejný systém monitorování kvality vzduchu založený na hustě rozmístěných senzorech, jejichž údaje jsou dostupné online. Zvláštní vrstvu tvoří anonymní data z mobilních operátorů. Podle hustoty přihlášených telefonů k jednotlivým vysílačům lze odhadnout, kolik lidí se v daném čase pohybuje na náměstí nebo v obchodním centru – aniž by byl kdokoli identifikován.
V budovách. Vlastní inteligentní sítě mají i moderní kanceláře, obchodní centra a školy. Systémy takzvané chytré budovy (často pod zkratkou BMS – Building Management System) propojují čidla obsazenosti místností, kvality vzduchu, teploty a intenzity světla. Klimatizace se zapne jen tam, kde skutečně někdo sedí, osvětlení se ztlumí v prázdné chodbě, rezervační systém ukáže, které zasedací místnosti jsou volné. Podle českých provozovatelů dokáží dobře nastavené chytré budovy snížit spotřebu energie o desítky procent. Uživatel obvykle jen vidí, že mu aplikace ukáže volný stůl nebo parkovací místo – celá senzorika je schovaná ve stropech, dveřích a mobiliáři.
Na těle. Nejosobnější vrstvou jsou wearables – chytré hodinky, náramky a sportovní tracker. Podle průzkumů z roku 2025 jejich prodeje v Česku dále rostou; nejvíce se kupují modely orientované na zdraví a pohyb. Zařízení průběžně měří tep, kroky, spánek, úroveň stresu i saturaci krve kyslíkem. V evropském průzkumu z téhož roku 87 procent uživatelů uvedlo, že si díky hodinkám osvojili zdravější návyky. Data přitom neputují jen do jejich telefonu, ale často i na servery výrobce.
Zvláštní pozornost si zaslouží dopravní senzorika – kamery na křižovatkách, indukční smyčky, počítadla vozidel a cyklistů. Tato vrstva je natolik obsáhlá, že jí patří samostatná kapitola tohoto kompendia; zde ji zmiňujeme jen jako součást celkového obrazu. Pointa je společná pro všechny čtyři vrstvy: „inteligentní síť“ nevzniká z jednoho velkého zařízení, ale ze součtu mnoha drobných, které společně vytvářejí obraz aktivity.
K čemu to slouží – přínosy pro města, firmy i jednotlivce
Sběr dat sám o sobě nic neřeší. Užitečnost inteligentních sítí se projeví teprve tehdy, když se z naměřených údajů odvodí konkrétní rozhodnutí – kde přidat lavičku, kdy zvýšit svoz odpadu, kolik dálkově topit v prázdné budově. Přínosy se dají rozdělit do tří přirozených úrovní podle toho, komu slouží.
Pro města a veřejnou správu. Data ze senzorů pomáhají plánovat infrastrukturu podle skutečného využití, ne podle odhadu. Když počítadlo ukazuje, že určitou cyklostezkou projede denně tisíc lidí a jinou padesát, dá se rozumněji rozhodovat o rozšíření nebo údržbě. Měření kvality ovzduší a hluku umožňuje cíleně zasahovat v místech, kde je zátěž nejvyšší. Katowickému systému monitorování vzduchu vděčí obyvatelé za veřejně přístupný obraz o tom, kde se vyplatí větrat a kde raději ne. V Česku hraje podobnou roli portál data.brno.cz, kde jsou dostupná data o dopravě a životním prostředí ve struktuře, kterou mohou využívat výzkumníci, novináři i běžní vývojáři aplikací. Města tak získávají nástroj rychlejší reakce – od detekce mimořádných situací (nezvyklá koncentrace lidí, nárůst hluku) po dlouhodobé plánování.
Pro firmy a instituce. Nejčastějším motivem zavedení senzorů v budovách je úspora energií. Systémy chytré správy budovy dokáží podle přítomnosti lidí a aktuálního počasí regulovat topení, chlazení a osvětlení tak, že provoz je výrazně levnější a šetrnější k prostředí. Podobné systémy najdeme dnes ve velkých obchodních centrech, v moderních kancelářských komplexech (například v pražském Karlíně nebo brněnských nových administrativních čtvrtích) i ve školách. Sekundárním efektem je lepší pracovní prostředí – zdravé mikroklima, přehled o volných zasedačkách, orientační navigace uvnitř velkých objektů. Provozní data pak firmám umožňují měnit dispozice podle skutečného využití, ne podle plánu z projektu.
Pro jednotlivce. Osobní senzorika – hodinky, náramky, sportovní aplikace – dává uživateli přehled o vlastním zdraví způsobem, který byl před deseti lety vyhrazený zdravotnickému zařízení. Kontinuální měření tepu umí upozornit na arytmii, průběžné sledování spánku pomáhá odhalit spánkovou apnoi, počítadla kroků motivují k pohybu. V řadě evropských zemí data z wearables už dnes doplňují údaje, které pacient sdělí lékaři – s jeho svolením a v přehledné formě. Kritický pohled ovšem stojí za to: motivace lidí, kteří si hodinky pořídí, je obvykle jiná než u těch, kdo je nenosí, takže „87 procent zdravější životní styl“ nejsou nutně efekt hodinek samotných.
Za všemi třemi úrovněmi stojí jeden princip: technologie dává rozhodnutím oporu v datech, ale sama za nikoho nerozhoduje. Otevřenou otázkou zůstává, kde končí užitečné měření a začíná něco, co bychom jako veřejnost už nechtěli.
Kde jsou hranice – soukromí, data, důvěra
Rostoucí síť senzorů si zaslouží stejně dobře fungující rámec pro to, co s nasbíranými daty smí a nesmí dít. Klíčové jsou tři roviny: rozdíl mezi anonymním počítáním a identifikací, právní pravidla a etický rozměr, který právem samotným nekončí.
Anonymní versus identifikované. Většina senzorů ve veřejném prostoru pracuje s údaji, které nikoho neidentifikují. Čítač cyklistů zaznamená projetí kola, ne jeho majitele; senzor obsazenosti kanceláře pozná, že je někdo v místnosti, ne kdo. Jakmile ale systém přiřadí naměřený údaj ke konkrétní osobě – ať už přes jméno, přihlašovací účet nebo unikátní identifikátor zařízení –, jde o osobní údaj a vztahují se na něj přísná pravidla. Tato hranice je klíčovým rozlišením v celé oblasti inteligentních sítí a stojí za to ji vnímat u každého konkrétního systému, s nímž se setkáváme.
Právní rámec. Ochranu osobních údajů v celé Evropské unii sjednocuje nařízení GDPR. Dohled nad jeho dodržováním vykonává v Česku Úřad pro ochranu osobních údajů, v Polsku úřad UODO. K nim se v únoru 2025 přidalo evropské nařízení označované jako AI Act, které mimo jiné výrazně omezuje biometrickou identifikaci osob ve veřejném prostoru v reálném čase. Podrobnostmi kamerového dohledu ve městech se zabývá kapitola o řízení dopravy; pro téma inteligentních sítí obecně stačí vědět, že provozovatel musí o sběru dat informovat (typicky ceduli), sbírat je jen k jasnému účelu a uchovávat pouze po nezbytnou dobu. Občan má právo se zeptat, co se o něm shromažďuje, a v odůvodněných případech žádat výmaz.
Wearables a data z těla. Zvláštní kapitolou jsou osobní zařízení. Data z chytrých hodinek putují často na servery výrobce (typicky v USA, Číně nebo Koreji), který je smí pod uzavřenou smlouvou dále používat pro vývoj vlastních produktů. Uživatel si tuto skutečnost může ověřit v podmínkách používání – bývají dlouhé a nepříliš srozumitelné, přesto stojí za pár minut pozornosti při prvním zapnutí. Praktická rada: v nastavení hodinek zkontrolovat, které údaje se sdílejí, a případně vypnout to, o čem uživatel nechce, aby výrobce věděl.
Digitální propast. Poslední hranice se týká toho, kdo do sítě přispívá a kdo ne. Chytré hodinky obvykle nosí lidé mladší a technicky zdatnější, senzory v budovách zase častěji fungují v moderních kancelářích než ve starých objektech. Rozhodnutí, která se opírají výhradně o data z těchto zařízení, tak mohou mimoděk pomíjet celé skupiny obyvatel. Rozumné plánování si toho je vědomé a doplňuje digitální data klasickými metodami – anketami, terénním průzkumem, rozhovorem s obyvateli.
Inteligentní sítě pro sledování aktivit tedy nejsou jednou technologií, ale rostoucím ekosystémem drobných zařízení propojených daty. Jejich užitečnost roste s tím, jak dobře rozumíme tomu, co měří, k čemu to slouží a kde má jejich pohled na svět své slepé místo. Klíčem není si vybrat, jestli je přijmout nebo odmítnout – dávno už jsou tady –, ale vědět, s čím pracují, a používat je s rozmyslem.